Tajný deník inteligentní ženy vyššího středního věku: O dětech

Děti jsou sice fajn, ale pravdou zůstává, že dospělé mám prostě raději. S přibývajícím věkem se mi však paměť zhoršuje, a tak se mi pomalu vytrácejí i ty špatné vzpomínky na mateřství. Než tedy zatáhnu oponu na pár nespokojených momentů a přemýšlím, jak úžasná byla má malá děťátka, odložím si pár vzpomínek na později, až se mi někdo pokusí vnutit dítě na hlídání.

Ne, opravdu bych neměla hlídat cizí děti. Jakmile se někdo se svým batoletem přiblíží, to malé začíná hystericky křičet, jako by cítilo, že nejsem jeho typ. Tak vzpomínám na mateřskou dovolenou, jak stojím v kuchyni a s úsměvem sleduji vzteklé dítě, které v kalhotkách skáče na podlaze. Občas si představuji, jak bych ho šetrně vykopla do obýváku, abych měla alespoň chvilku klidu.

Byl by to děsivý okamžik překvapení, kdyby dítě letělo vzduchem a pak se uklidnilo. Mimochodem, každá matka určitě zažila podobné myšlenky. To neustálé napětí je vyčerpávající. Tajně si strčíte do pusy čokoládku, abyste překonali únavu, a dítě vás okamžitě načapá a zkontroluje, jestli se nesmějete pro objem kalorií. Na záchodě si klidně nemůžete ani na moment zamknout, protože jinak máte doma pěkný rozruch. Nikdy byste nevěřila, kolik rozruchu může udělat dítě, které se dostane do záchodu!

Návrat do pracovního procesu po třech letech mateřské je velký skok. Můj slovník se zúžil na témata jako prdíkové čajíky a různé detaily o mých dětech. Smířila jsem se s tím, že při návštěvě záchodu se už ani nezamykám, neboť moje dítě okamžitě nabude dojmu, že se od něj distancuji. Měla by nás oslovit opět oblíbená otázka: jak se k sobě dostaneme, když se jeden druhému drží na patách.

Jednou mi dítě, které si vyskočilo na záchod a zamklo se tam, vůbec nedokázalo otevřít. Čtyřicet minut jsem se snažila mu vysvětlit, jak klíč vložit pod dveře. Bydlím v domě, ačkoliv jsem byla v pokušení vyskákat z okna, abych mu pomohla ven. Můj manžel měl za úkol to vyřešit a odstranil klíče ze všech zámků, ale nyní se některé stále schovávají na tajném místě. Tím pádem jsem ztratila veškeré soukromí, i když se mi podařilo zamknout ložnici!

Víte, ignorovat dítě se většinou nevyplácí. Když je najednou ticho, může to znamenat velký problém. Pamatuji si, jak jsem jednou přišla do vlastní ložnice a našla dítě, které se rozhodlo vymalovat celou místnost plenou. Co s tím teď dělat? Moje první reakce byla právě zavřít dveře a snažit se zapomenout, že tohle je vůbec moje místnost.

Ostatně děti jsou v pořádku, ale mnoho rodičů bohužel vykládá, že když je vypustí ven, stávají se majetkem všech. Já rozumím touze po klidu, ale světe div se, není ideální, aby se děti staly terčem sousedských radostí. Často pak vidím, jak se ráno v autobuse plného dětí cítím, jako bych byla součástí stáda. Až mě napadne, proč školy nemohou zajistit samostatné autobusy pro své děti!

Myslím, že je mnohem lepší, kdyby se rodiče snažili zabavit si své děti sami, místo aby je svěřovali do náruče komunity. Vím, že čtení může být velmi cenné, i když některé knížky jsou dnes pro moderní ženy skutečnou výzvou. Například Eduard Štorch by možná měl zohlednit ženský pohled na své příběhy, jinak hrozí, že nebudou žádnou vzpruhou.