Bydlím se svou babičkou. Je jí 85 let, je stále soběstačná, normálně funguje a spoustu věcí zvládá sama. Přesto na ní v poslední době stále více pozoruji, že věk se nedá zastavit.
A někdy se na ni jen tak zadívám a hlavou mi proběhne otázka, kterou se jí vlastně bojím položit.
Jak se asi cítí člověk, kterému je 85 let?
Nemyslím tím, jestli ho bolí záda, jestli se mu hůř chodí nebo jestli je více unavený. Myslím tím, co se odehrává uvnitř.
Jaké to je vědět, že většina života už je pravděpodobně za vámi?
Ve dvaceti máme pocit, že času je nekonečně mnoho
Když je člověk mladý, o čase většinou příliš nepřemýšlí.
Plánujeme, co budeme dělat příští rok. Kam pojedeme. Kde budeme bydlet. Jakou budeme mít práci. Co si jednou koupíme. Koho potkáme.
Před sebou vidíme desítky let a máme pocit, že na všechno bude čas.
Jenže v 85 letech musí čas působit úplně jinak.
Nikdo samozřejmě neví, kolik mu zbývá. Mladý člověk může zemřít dříve než člověk starý. Život nám žádnou smlouvu na určitý počet let nedává.
Přesto asi všichni vnímáme rozdíl mezi tím, když je někomu 25 a když je mu 85.
A právě nad tím poslední dobou přemýšlím.
Bojí se?
To je asi otázka, která mě napadá nejčastěji.
Má babička strach?
Napadne ji někdy večer, když jde spát, že její život jednou skončí? Přemýšlí nad tím, kolik času jí ještě zbývá? Nebo člověk ve vysokém věku začne smrt vnímat úplně jinak než my mladší?
Nevím.
A vlastně se jí na to nechci přímo zeptat.
Možná je to moje vlastní zbabělost. Možná mám strach, že bych otevřel téma, nad kterým zrovna vůbec nepřemýšlí, a zbytečně ji tím zatížil.
A možná se ve skutečnosti víc bojím odpovědi já než ona.
Co člověku běží hlavou, když se ohlédne zpátky?
Osmdesát pět let je obrovský kus života.
Člověk za tu dobu pozná lidi, kteří už tu nejsou. Zažije věci, které mladší generace zná jen z vyprávění. Několikrát se změní svět kolem něj.
A postupně začne přicházet také o lidi své generace.
Přemýšlím, jaké musí být otevřít staré fotografie a vidět na nich lidi, kteří tehdy byli mladí, zdraví a plní života.
Některým z nich bylo třeba dvacet.
Smáli se do objektivu.
A dnes už tady nejsou.
My mladší se na takovou fotografii podíváme a vidíme minulost. Starý člověk na ní ale možná vidí kus svého skutečného života.
Vzpomínky na rozhovory, vůně, místa, obyčejné dny a lidi, které znal desítky let.
Možná stáří nevypadá zevnitř tak, jak ho vidíme my
Když se dívám na babičku, vidím člověka, kterému je 85 let.
Jenže ona sama se možná necítí jako „pětaosmdesátiletý člověk“.
Možná je uvnitř pořád stejnou osobou, kterou byla ve čtyřiceti nebo v padesáti. Jen její tělo už nedokáže všechno, co kdysi.
A tahle představa mě zasahuje asi nejvíc.
Protože stáří často pozorujeme pouze zvenčí.
Vidíme vrásky. Pomalejší chůzi. Únavu. Horší sluch. Člověk potřebuje na některé věci více času.
Ale za tím vším pořád zůstává stejný člověk.
Se vzpomínkami, humorem, názory, strachem, radostí i věcmi, které třeba nikdy nikomu neřekl.
Je mi jí někdy líto. Ale možná je to špatný pohled
Přiznávám, že mě někdy přepadne zvláštní úzkost.
Podívám se na babičku a najednou je mi strašně líto, že už má tolik let.
Jenže potom si říkám: Je vůbec správné někoho litovat jen proto, že zestárl?
Vždyť vysokého věku se nedožije každý.
Možná se na stáří díváme příliš očima mladého člověka. Automaticky si představujeme, že musí být smutné vědět, že před sebou pravděpodobně nemáme dalších padesát let.
Ale co když to člověk v 85 letech vnímá úplně jinak?
Možná už nepočítá roky.
Možná ho zajímá, co bude zítra k obědu. Jestli přijde rodina. Co dávají večer v televizi. Jestli bude hezky. Jestli si dá kávu.
Obyčejné věci.
Stejné, jaké řešíme všichni.
Možná se bojím hlavně já
Čím více nad tím přemýšlím, tím častěji mě napadá ještě jedna možnost.
Možná všechny ty otázky nevypovídají tolik o mé babičce jako o mně.
Já vidím její věk.
Já si uvědomuji, že tady nebude navždy.
Já se bojím okamžiku, kdy jednou přijdu domů a ona už tam nebude.
Člověk si totiž na přítomnost blízkých zvykne tak dokonale, že ji začne považovat za samozřejmost.
Babička je prostě doma.
Sedí na svém místě. Něco vypráví. Na něco si stěžuje. Něčemu se směje. Zeptá se, kam jdu nebo kdy přijdu.
Jsou to úplně obyčejné okamžiky.
A právě ty nám jednou mohou chybět nejvíc.
Možná bychom se starých lidí měli více ptát
Často se starých lidí ptáme na praktické věci.
Jak se cítíš?
Nebolí tě něco?
Nechceš něco přinést?
Byla jsi u doktora?
Vzala sis léky?
Mnohem méně často se jich ale ptáme na věci, na které bychom se zeptali kohokoliv jiného.
Na co rádi vzpomínají.
Co by ve svém životě udělali jinak.
Kdy byli nejšťastnější.
Co jim dnes chybí.
Co si myslí o světě, který se za jejich život neuvěřitelně změnil.
Čeho ještě chtějí zažít víc.
Nemusíme přitom začínat otázkou na smrt.
Možná stačí jednoduše poslouchat.
Jednou už se nebudeme moci zeptat
A to je asi myšlenka, ke které se nakonec vždycky vrátím.
Dnes mám možnost přijít za babičkou a něco se jí zeptat.
Můžu si s ní sednout.
Můžu poslouchat příběh, který jsem už slyšel desetkrát.
Můžu se jí zeptat, jaké to bylo, když byla mladá.
Jednou tu možnost mít nebudu.
Nevím, jak se moje babička ve svých 85 letech skutečně cítí. Nevím, jestli přemýšlí o konci života, jestli se ho bojí, nebo jestli jsou to především otázky, které jí do hlavy promítám já sám.
A možná ani nepotřebuji znát všechny odpovědi.
Možná je důležitější něco mnohem jednoduššího.
Dokud tady naši blízcí jsou, nebrat jejich přítomnost jako samozřejmost.
